Jak se dnes parta šesti studentů dokáže vypravit na Srí Lanku? Není to zase nic tak zvláštního, protože svět je každým dnem čím dál menší. My jsme měli situaci ještě více zjednodušenou. Stačilo rozbít prasátko a pak nechat vše na našem zkušeném průvodci Jiřím, který ostrov Cejlon několikrát navštívil.Perla oceánu a Dubaj
Srí Lanka je již od pradávna známá básnickým názvem „perla oceánu“. Normální člověk by si toto přirovnání vysvětlil tvarem ostrova, který připomíná kapku. Ovšem člověk, který Srí Lanku navštívil, smysl těchto slov vnímá jinak. Ostrov Cejlon, ležící pár kilometrů od Indie, má totiž úžasné přírodní bohatství a lze na něm najít mnoho krásy. V zemi o poloviční rozloze než Česká republika lze najít hory (nejvyšší bod Srí Lanky je Pidurutalagala s výškou 2 524m. n. m.), džungli nebo kilometry dlouhé, člověkem a turismem nenarušené pláže. Jakmile toto turista uvidí, je pro něj celý ostrov jako překrásná a nedotčená perla.
Naše cesta začala ve Vídni odkud nás letadlo společnost Emirates dopravilo do Dubaje, jejíž letiště je považováno za leteckou křižovatkou mezi Evropou a Asií. Jelikož cesta trvala pět hodin a na palubě letadla byl alkohol zdarma, čas nám utekl v příjemné zábavě a do hlavního města Spojených Arabských Emirátů jsme se dostali v mírně podnapilém stavu. Vůdce naší výpravy náčelník Jiří se mírně připálil ohnivou vodou a jeho průvodcovské schopnosti tím dostaly úplně komický spád. Vrcholem byla scéna, kdy jsme na jeho doporučení nakoupili sedm kvalitních lahví alkoholu a pět kartonů cigaret v místním obchodu.
O deset minut později, když proběhla platba kartou, nám v ruce zůstal jen účet s cifrou 800. Na pár minut nám na čele vyrašil pot při představě, že jsme utratili přes jedenáct tisíc korun, ještě než jsme přiletěli na Srí-lanku. Ale po chvíli jsme se měli chuť se do onoho proklatého obchodu zase vrátit, protože si náš veselý průvodce nevšiml, že konečná cena nebyla v dolarech, ale v dubajských dirhamech (dirham je asi 4.5 českých korun). Na dubajském letišti je jinak velice výhodné kupovat alkohol a cigarety, protože ceny se pohybují opravdu proklatě nízko.
Pevnost paranoického krále
Let z Dubaje do Kolomba, hlavního města Srí Lanky proběhl už méně zábavně. Protože jsme měli před sebou náročný den, raději jsme let strávili postupným střízlivěním. O nějaký čas později jsme v ranních hodinách dorazili. Změna času je zde o 3.5 hodiny, což nedělá tělu zase takový problém. První, kdo vás na letišti vítá, jsou úředníci. Při vstupu do země potřebujete vízum, jaké vám ale bez problémů udělí. Druhý člověk, který na nás čekal byl najatý řidič Rohan, který nás měl prvních pět dní vozit.
První zážitky ve srí lanském hlavním městě jsme viděli skrz sklo automobilu. V kolombských ulicích byly často k vidění vojenské jednotky a kontroly při výjezdu z letiště byly běžnou záležitostí. V celé zemi probíhá totiž spor mezi národnostně převažujícími sinhálci a menšinou Tamilů, kteří se chtějí osamostatnit. Právě teroristická organizace Tamilští tygři, která stojí za sérií útoků na policisty i civilisty způsobila mimo jiné i rapidní úbytek turismu. Zvláště severu Srí Lanky se turisté vyhýbají kvůli hrozbě únosů a jelikož Srí Lanská vláda s únosci zásadně nevyjednává. Problémy mezi Sinhálci a Tamily se za poslední desítky let vyhrotily. Sinhálci jsou původní obyvatelé Srí Lanky, vyznáním buddhisti a Tamilové, kteří na ostrov přišli později, když se snažili dobýt sever Cejlonu, jsou hinduisté. Stručně lze říci, že Tamilové se považují za utlačované a bojující za svá práva a vlastní zemi. Sinhálci zase berou Tamily za nepřizpůsobivé, kteří páchají škody Srí Lance a chtějí rozdělit jednotu státu.
Jakmile jsme vyjeli ven z města, začali jsme poprvé vnímat známky chudoby. Budovy a obchody byly velice prosté. Silnice byla plná lidí na kolech, které ale rozhodně nepoužívali kvůli sportu nebo lásce k ekologickému způsobu dopravy. Ohledně dopravy je nutno říci, že pro Evropana jsou nepoužitelné srí lanská auta. To, že se jezdí vlevo, ještě není tak hrozné. Hlavním problémem je srí lanský provoz. Pro nás, jakožto lidi ze západu, kteří jsou zvyklí na pevná pravidla, je provoz úplně chaotický. Předjíždí se tu skoro v každé situaci a běžně jsou k vidění okamžiky, kdy se na silnici míjí tři auta vedle sebe. Klakson se používá v každé situaci a krátké výstižné zatroubení zde slouží k informativnímu charakteru, než k ventilování agresivity jako u nás. Přesto je zde menší nehodovost než u nás, protože na Srí Lance se tolik nepreferuje rychlost, jako na našich silnicích. Maximální rychlost, kterou jsme cestovali byla 70km/h. Ve městech rychlost klesala o polovinu. Jednou jsme dokonce spatřili na ulici hlasitě houkající a troubící sanitku, jejíž rychlost byla asi třicet. Po pár hodinách cesty autem jsme se ubytovali v hotelu poblíž pevnosti Sigiria, což měla být naše první turistická zastávka. Sigiria byla sídlo na skále, která v rovinaté krajině působila jako náhodně pohozený obrovský kámen. Podle historických příběhů král Srí-lanky měl dva syny, z toho jeden byl jeho levoboček Kassapa. Kassapa zabil svého otce, převzal po něm trůn a svého nevlastního bratra Moggallána vyhostil ze země do Indie. Potom trpěl paranoidním strachem z toho, že se jeho bratr vrátí a bude se snažit pomstít otcovu smrt. Výsledkem chorobného strachu byla právě Sigiria, kde se Kassapa opevnil. Čas si krátil se svými konkubínami v bazénech zkonstruovaných na vrcholu pevnosti. Však jeho strach se nakonec ukázal jako oprávněný. Královský potomek se vrátil, dobyl pevnost a zabil levobočka.
Po návratu do hotelu jsme prohlásili: „Jdeme na pivo!“ A jak jsme řekli, tak se i stalo. Za celý večer jsme kompletně vypili zásoby piva a nad sklenkou whisky jsme asi o čtyři hodiny přetáhli zavírací dobu. Jakožto prakticky jediní lidé v hotelu, v zemi jaká se trápí nedostatkem turistů, jsme totiž mohli využívat těchto prominentních služeb. Nutno také říci, že hotely příliš nejsou zásobeny alkoholem, tedy zvláště na české poměry.
Město Bohů Polonnaruwa
Ráno bylo kupodivu velmi příjemné. Vzduch v tropech totiž díky své vysoké vlhkosti urychluje hydrataci organismu a právě proto jsem se cítil plný energie. Prst na mapě tentokrát padl na historické město Polonnaruwa. Cestu jsme absolvovali částečně autem a částečně na slonu pod zkušeným dohledem. Po kymácejícím zážitku jsme ještě potkali několik slonů přímo na silnici, kde (snad záměrně) zdržovali provoz. Byli jsme ubezpečeni, že na Srí Lance se jedná o běžnou věc. Polonnaruwa je město na Srí Lance, které vzniklo v 11.století a v době svého rozkvětu o století později zde vznikly rozsáhlé zahrady, velké množství soch Buddhů, mnoho paláců i dalších staveb, které zde existují dodnes v relativně dobře zachovalém stavu. Neobvyklé bylo míšení buddhistických a hinduistických chrámů. Sochy hindských bohů byly k nalezení i v chrámech zasvěcených Buddhovi. Historická náboženská tolerance je pro Srí Lanku zvláště typická. Dokládá to například hora Adam’s Peak, kde se na vrcholku nachází „díra“ vypadající jako obrovský otisk chodidla. Buddhisté si myslí, že onen otisk patří Buddhovi, muslimové ho pokládají za Mohamedův, křesťané za Adamův a hinduisté za Krišnův. A jelikož je Česká republika z šedesáti procent ateistická, existuje vtip, že Češi ho pokládají za otisk plechovky od piva.
S průvodcem jsme si prohlédli město a déle jsme se zastavili u soch Buddhů vytesaných ve skále, abychom vedli mírně teologickou debatu. Buddhisté věří v reinkarnaci a zároveň v Buddhovo učení, který hlásal, že člověk dosáhne nadpozemského života zbavením se touhy. „Někteří lidé mají zvláštní chování. Když vám někteří lidé, třeba při jídle, připadají jako prasata, je to nejspíš tím, že v jejich předchozím životě jimi opravdu byli“, vysvětlil nám osobitým způsobem průvodce.
Ještě s myšlenkami ponořenými v duchovnu jsme navečer dojeli zpět do hotelu. V průběhu večera jsme si povídali s obsluhou v restauraci. Nepřekvapivá pro nás byla absence znalostí o nějakém Česku. Bylo ale zvláštní, že nemalé množství lidí si nedokázalo zařadit ani Evropu. Srí Lanští občané mají totiž státem zakázáno cestovat a odcestovat mohou pouze na pozvání. Srí Lanským druhým úředním jazykem je angličtina, jakožto pozůstatek z koloniálních dob a vláda se nejspíš bojí masivní migrace svých obyvatel, kteří by neměli příliš problém s jazykovou bariérou. Ovšem zvláště mladí lidé Evropu znají dobře a jejich společným snem je se tam jednou podívat.
V nočních hodinách jsme s kamarádem porušili doporučení zůstat v areálu hotelu a pomocí balíčku cigaret jsme uplatili hlídače, aby nás pustil ven. Bavili jsme se s vojáky se samopaly a dávali se do řeči s náhodnými kolemjdoucími. Mírně jsme se pohádali s řidičem rikši (místí taxi), který nás chtěl neodbytně svést. Odmítli jsme a později se dozvěděli, že běžná praxe řidičů je odvést turistu za město, okrást ho a následně ponechat jeho osudu. Měli jsme kliku.
Země kontrastů
Třetí den jsme se rozhodli navštívit město Kandy přibližně ve středu Srí Lanky. Po dvouhodinové cestě nás přivítalo na pohled krásné město zasazené mezi vysoké kopce a pokryté hustou džunglí. Kandy je položené více na severu Cejlonu a ovzduší bojů doléhá až sem. Chudoba je velmi výrazná. Stalo se nám několikrát, že nás lidé chytali za ruce a někam nás táhli. V lepším případě je důvodem obchod, v horším jsou turisté zatáhnuti do bočních uliček a zpátky odcházejí o váhu peněženky lehčí. Zprvu by se dalo říci, že Kandy příliš nestojí za návštěvu, ale to bychom se mýlili. Kandy je totiž centrem Buddhismu, protože v chrámu uprostřed města je umístěna slavná relikvie. Posvátný zub samotného Buddhy. O tento neobyčejný kus skloviny se vedly války, protože jeho důležitost je nesmírná. Buddhův zub je možné vidět jen při speciálních příležitostech a v místnosti, kde vyjde jednou v roce na světlo, je vždy stísněno přes pět set přihlížejících. Můžete mi věřit, že prostor opravdu není nijak rozsáhlý. Celý chrám je koncipován více v popisování historických událostí okolo zubu, než o Buddhovi a jeho učení samotném. Jenom to dokládá jak důležitý pro Buddhisty je.
Při výstupu z chrámu jsme potkali žebráka, ale ne jen tak ledajakého. Byl na kolenou a vypadal jakoby klečel. Jenomže při bližším pohledu jsme poznali, že klečí, protože má snad natřikrát zpřelámané nohy. Přesto se usmíval od ucha k uchu a natahoval k nám ruku, prosíce o peníze. Na Srí Lance existují skupiny, které v mládí unášejí z rodin děti, kterým zpřelámou nohy a pak je nechají žebrat u turisticky frekventovaných míst. Všechny peníze, které vyžebrá (a těch vzhledem k tomu jak vypadá není málo) si pak shrábnou pro sebe. Srí Lanka je země plná kontrastů a tento žebrák na pozadí překrásného chrámu byl pro nás jeden z nejsilnějších.
Ještě druhý den, když jsme vystupovali z auta v Pinnawela, jsme měli obraz onoho žebráka v živé paměti. Za pár minut byl ale ihned zapomenut, když jsme spatřili asi padesát slonů koupajících se v řece. Pinnawela je totiž místem, kde se lidé starají o sloní rodiny a zvláště o slony, kteří byli zraněni kvůli následkům války. Pokuste si představit stříbřitou řeku k jejíž hladině se kloní palmy, obzor lemovaný siluletami kopců a přímo uprostřed té krásy padesát těchto „drobečků“. Pokud jste si to dokázali náležitě představit, můžete mi věřit, že ani představy se na tomto místě nevyrovnají realitě. Na Srí Lance dnes žije kolem 2 500 slonů, oproti 12 000 před sto lety. Sloni jsou proto dnes zákonem chráněni, i když zvláště divocí sloni způsobují místním zemědělcům nemalé škody.
Srí Lanská česká vesnice
Postupně jsme naší cestou mířili na jih Srí Lanky. Okolní příroda se měnila neuvěřitelně rychle a každý den jsme se ocitli v úplně jiné krajině. Cejlon oplývá neuvěřitelně pestrou faunou. Tentokrát jsme měli možnost vidět kopcovinou krajinu, která ale nebyla pokryta obvyklou džunglí. Byli jsme v krajině čajových plantáží. Pěstování čaje zde zavedli Angličané a doteď můžete najít na balení nejlepších anglických čajů poznámku o zemi původu, Cejlonu. Srí Lanský čaj je nyní považován za nejlepší na světě, z toho nejznámější je cejlonská značka Dilmah. Čajové plantáže jsou zde na velmi prudkých svazích a sběračky čaje používají jako pomůcku krátkou hůlku, kterou zapíchnou do země a nohou se o ni zapřou. Vzhledem ke strmosti kopců zde průměrná sběračka musí předvádět každý den obdivuhodný výkon.
Na jihu Srí Lanky se nachází národní park Yala. S plochou 979 km2 je největší přírodní rezervací na Cejlonu. Pro turisty je zpřístupněná jenom desetina, ale i tak stojí návštěva za to. Vidět zvířata ve volné přírodě se rozhodně nedá srovnávat s návštěvou pavilonu opic v zoo. Park Yala byl značně zničen téměř před čtyřmi lety, když udeřila vlna Tsunami a vzala s sebou většinu státem chráněné džungle. Mnoho turistů a zaměstnanců při katastrofě zemřelo, ne však zvířata. Po odklízení následků Tsunami nebylo nalezeno velké množství mrtvých zvířat. Nějakým šestým smyslem nejspíš vycítili, že se blíží nebezpečí a ukryli se na výše položených místech.
Jižní Srí Lanka se po Tsunami stala terčem mezinárodní charitativní organizace Adra. Díky penězům, které vybrali v Česku, se postavila malá vesnice. U silnice vedoucí k více než dvou desítkám rodinným domům se nyní tyčí cedule s názvem „Czech village“. Bylo příjemné na vlastní oči vidět, že peníze zde skutečně pomohly a neskončily v cizí kapse, jak se velké množství Čechů při podobných sbírkách obává.
Džungle a my
Po pěti dnech strávených aktivní turistikou jsme se rozhodli zůstat chvíli na jednom místě. Dalších pět dní jsme zůstali v bungalowu, přímo u pláže omývané mohutnými vlnami Indického oceánu. Mimochodem pokud by existoval někdo, kdo by měl ambice zjistit, jak se cítí člověk v rotujícím bubnu pračky, pak vřele doporučuji, jděte si zaplavat do rozbouřeného oceánu. Jakmile vás dvakrát semele dvoumetrová vlna, budete mít jasnou představu. Jiné formy sportu byly ale více přívětivé.
Například běhání po pláži upínající se do dáli, kdy za celou dobu nepotkáte jiného turistu, bylo přímo kýčovité. Úžasní byli vždy místní rybáři, kteří většinu odpoledního času opravovali lodě. Jelikož na jihu Srí Lanky nejsou turisté příliš k vidění, vzbuzoval v nich pohled na bělocha pocit, že vidí něco netradičního. My, jakožto turisté, jsme se pro ně paradoxně sami stávali turistickou atrakcí.
Život poblíž džungle měl ale i jiné slasti. Po okolí stále běhali divocí psi, chodily hinduistickým náboženstvím chráněné krávy a občas bylo k vidění i pár varanů. Několikrát se nám stalo, že jsme po vzbuzení zjistili, že jsme celou noc spali s pavoukem velkým jako ruka (naštěstí nebyl jedovatý). Přesto pět dní, které jsme v bungalowu strávili, bylo nezapomenutelných a bez přítulného hmyzu by to vlastně ani nebylo ono. Navíc nám džungle ukázala i tu hezčí tvář, kdy jsme měli v noci možnost vidět desítky malých želv, jak se vyhrabávají z písku a lezou si to směrem k moři. Želví vejce jsou oblíbenou pochoutkou pro varany a velké množství vajec proto skončí jako varanní potrava. Občas ale je štěstí nakloněné k malým, ještě nenarozeným želvičkám. My jsme měli štěstí, že jsme mohli vidět tento zázrak želvího života na vlastní oči.
Zážitek s želvami bylo to poslední, co jsme na Srí Lance zažili a pak nás už čekala jen cesta z ráje. V sedadle letadla jsem pak rozjímal o tom, proč velké množství cestovatelů tvrdí o Srí Lance, že je zemí, která je nejvíce chytila za srdce. Myslím, že dnes je už chápu a sám se přidávám do jejich řad.
